Nevím, jak to máte vy, ale jak ze srdce nesnáším takové to řečnění, jaké se vede třeba u kadeřnice, na kosmetice nebo třebas mezi rodiči při čekání na děti během sportovního tréninku.
Kde jste byla na dovolené, už nám zas začíná škola, máte dárky na Vánoce, jedete někam lyžovat, kam se chystáte na dovolenou… Grrrr.
Ale zas někdy se vysloveně těším, až vyrazím s kámoškami do baru, abysme jen tak pokecaly. Třeba kde jsme byli na dovolené, že už začíná škola, nemáme dárky na Vánoce, jedeme lyžovat do Tater, ale kam vyrazíme o letní dovolené, zatím netušíme.
Proč je tlachání jednou nesnesitelné mlácení prázdné slámy a podruhé blažený zážitek, po kterém se vracím domů naplněná – jako bych právě zažila hlubokou debatu o telepatii nebo kvantové fyzice?
Nejde o to, CO říkáme, ale JAK to říkáme
U kadeřnice se obvykle řeči vedou a voda teče. Mluví se jen proto, aby se mluvilo. Jako by ticho bylo snad nějaká forma nezdvořilosti nebo dokonce ohrožení (někdy je vše pojištěné ještě puštěným rádiem, což je za mě dokonalý mordor). Kadeřnice neposlouchá klientku, klientka neposlouchá kadeřnici, v lepším případě si neskáčou do řeči, ale slušně počkají, až ta druhá domluví. V horším povídají paralelně a každá o svém.
Slova – a za nimi prázdnota.
Kámošky v baru si povídají z čiré rozkoše sdílení. Smějí se, překřikují, přes hudbu se stejně moc neslyší, ale na tom nezáleží. Jde o tu sounáležitost, vzájemné propojení: jsem tady a vnímám, že ty taky.
Slova – a za nimi emoce. Radost, sdílení, přátelství.
Co z toho vyplývá?
Energii slov určujeme my – záměrem, s jakým je vyslovujeme. Když vyplňujeme prázdno, slova nevyzařují do prostoru nic. Když mluvením tvoříme blízkost, vyzařují vřelost. Jsou jako bublinky šampaňského v proudu sdílené energie. Kulisa, která drží atmosféru blízkosti.
Mimochodem, měla jsem kadeřnici, se kterou jsme měly báječnou dohodu: Nemluvíme, místo toho si užíváme nádhernou hodinu a půl ticha. Užívaly jsme si to obě naplno – a přitom jsme vnímaly, že jsme tam spolu. Nebyly jsme kamarádky, ale to ticho vydalo za tisíc slov.
Budujeme mosty, nebo je bouráme
A pak jsou chvíle, kdy slova používáme jako energetické šípy. Ne aby zabíjely, ale aby co nejpřesněji vystihly, co chceme sdělit – v partnerství, v rodině, v práci, kdekoliv a s kýmkoliv.
Jedno slovo může zranit, druhé vyléčit, záleží na našem záměru. A s tímto vědomím bychom měli volit, jaký výraz použijeme. Díky vědomé komunikaci tvoříme tu nejlepší možnou realitu pro sebe, ale taky pro všechny zúčastněné.
Asi je zbytečné dodávat, že vědomá komunikace je něco, co stojí za to se učit – s ohledem na pěkné vztahy a fajn život. Klidně s pauzami na bublinky šampáňa!