Píšu si pro sebe. Když to řeknu, nejspíš vám hned naskočí obraz, jak si cosi drásám do deníku. Může být, jenže ono to je s tím psaním podobné, jako když řeknu, že mám ráda jablka.
Jablka, jenže jaká? Rajská nebo prostě ta z jabloně? Čerstvá? Sbíraná v trávě a nakrájená do štrúdlu? Pečená? Jako kompot? Jím je každé ráno ve vločkové kaši, zahryznu se podle nálady nebo je přikusuju ke svačině? Kupuju jablka v supermarketu, na trhu nebo mám jabloňový sad?… A to ještě nevíte, co na jablkách miluju, co mi dávají a co naopak ne.
Chci tím příměrem říct, že psát si pro sebe nerovná se vést si deník. (A to teď odhlížím od samotného „deníkování“, které má víc podob, než si asi představujete. O tom později.) Můžete si zapisovat události, zachytit náladu, vyventilovat emoce, sepisovat vzpomínky, hrát si – se slovy, perspektivou, imaginací.
Ale to jsem trochu předběhla. Vracím se tedy o krok zpátky a vykopávám otázku:
Proč je užitečné si pro sebe psát
Můžete přece taky tančit, cvičit, kreslit… Jde o to, že myšlenky v hlavě se neřadí poslušně do fronty. Přiřítí se jich deset najednou, překrývají se, prchají a vracejí se a někdy vytvářejí jen obtížně rozmotatelné klubko. Psát znamená nechat je projít „úzkým hrdlem“, dát jim podobu vět, které se zhmotňují na papíře jedna za druhou, slovo za slovem.
Někdy to není snadné, protože jste tak zahlcení, že by vám nestačily na psaní ani čtyři ruce. Jenže i s tolika končetinami by se věty musely skládat jedna za druhou, protože jedině tak z něčeho zamotaného nebo neurčitého vznikne text jako šňůra, konkrétní a uchopitelný.
Leží před vámi a můžete s ním dál pracovat. Všimnout si souvislosti, rozporu nebo mezer, které v hlavě nebyly vidět. Ale tady nehrajeme na rychlost ani na happy end. Někdy zjistíte, že ještě nedokážete napsat souvislý text – skrz hrdlo přepasírujete jen jednotlivé věty, které jako „nitě“ rozložíte před sebe, abyste viděli, jaká šňůrka se z nich dá uplést.
Co přesně můžete od všímavého psaní čekat
Pero (nebo klávesnice) je jen prostředník. Rozhoduje to, proč začínáte psát:
- Chcete si poznamenat, co se stalo.
- Potřebujete „to“ ze sebe dostat. Vypsat se anebo prostě jen upustit páru.
- Potřebujete někomu něco říct, ale nemáte odvahu nebo to z nějakého důvodu nelze.
- Chcete se zorientovat v sobě nebo v nějaké situaci.
- Hledáte odpověď na otázku.
Když to shrnu, dá se říct, že u psaní „pro sebe“ existují tři možné záměry: Uchováváme, co se stalo. Vypisujeme se. Zjišťujeme, co jsme předem nevěděli.
Právě ta třetí varianta mě zajímá nejvíc – psaní jako způsob, jak objevovat, pojmenovávat a utvářet vlastní život. Ne se v sobě hrabat jen tak z nudy, protože nemám co lepšího na práci. Mám ráda, když mají věci hlubší smysl, a v tomto případě si píšu, abych si líp porozuměla a žila se sebou ve větším souladu.
K tomu chci pozvat i vás.
Expedice do míst, na která jste pozapomněli
Po pravdě nemám ráda slovo „seberozvoj“. Nezamlouvá se mi představa nekonečného vylepšování sebe sama. Práci na sobě vnímám spíš jako cestu dovnitř, k tomu podstatnému, kdy si všímám, co se okolo děje. Všímavé psaní je o hlubším ponoru do sebe – ovšem v lehkosti. A zároveň o dobrodružství a zvědavosti. Jaké překvápko na mě čeká „za rohem“? Co důležitého mi docvakne?
Psaní si představuju jako cestu džunglí.
Zvolna procházíte čarokrásnou krajinou, rozhlížíte se kolem sebe – vlastně nevíte, na co se soustředit dřív. Támhle letí obří žlutý papoušek, na liáně se houpe chechtající se opice… a jasně, zpoza fíkovníku může kdykoliv vyběhnout tygr nebo se připlazit jedovatý had. Můžete se leknout, ale v této džungli žádné zvíře ani rostlina, byť vypadají sebehrozivěji, nejsou vašimi nepřáteli. Chtějí vám jen něco ukázat. Jsou součástí vašeho příběhu, stejně jako celá tahle džungle.
Je vám to tu jistě povědomé, někde víc, jinde míň. A někde vůbec. Pořád existují zákoutí, kam jste zatím nenakoukli. Teď máte příležitost. Abych nezapomněla, kdykoliv můžete zpomalit, zastavit, nevstoupit, zrychlit, odejít. Anebo si lehnout pod strom a jen tak odpočívat. Jste tu přece doma.
Ahá! No teda! Paráda! To mě ve snu nenapadlo! Říkáte si s údivem, když pak zaklapnete sešit.
Zevnitř ven aneb Tak už to vyklopte!
Základní princip je jednoduchý a přitom tak „magic“. Co nosíte v sobě, vynesete díky psaní na světlo. Myšlenka, představa nebo vzpomínka, ve které jste vězeli až po uši, najednou leží před vámi v podobě slov. A to je zásadní moment: můžete si ji prohlédnout, vrátit se k ní a podívat se na ni z odstupu.
Odstup oslabí emoční náboj nepříjemných zážitků a zabrzdí nutkání bezhlavě reagovat. A nadhled vám umožní podívat se na celou situaci jako z letadla nebo ze špičky mrakodrapu. Můžete si všimnout souvislostí, které ze země nebyly vidět, a objevit jiné pohledy na věc – někdy i možné řešení.
Z děsivého „krampusáka“ je najednou papírový čert, trapná příhoda, ze které jste doteď byli opocení, se promění v úsměvnou historku na večírky a taky už víte, jak si přivodit ty báječné chvíle, o kterých jste si mysleli, že se už nebudou opakovat. A tak podobně.
Volně a bez autocenzury
Někdy při psaní zažijete jednorázový aha moment, ale často je to spíš proces, kdy odpovědi přicházejí postupně. Je tedy užitečné se k tématu vracet. Taky proto ta expedice do džungle nemá žádný přesný termín od–do, jak jste si mohli všimnout.
A víte, co je úplně nejlepší? Váš text má jediného čtenáře – a tím jste vy. Z toho vyplývá, že vám nikdo nedýchá za krk ani nehodnotí, co jste napsali. Můžete vypnout autocenzuru a psát svobodně a volně, jak vám zobák narostl. Co napíšete, nemusí být perfektní ani splňovat žádná kritéria. Stačí, že bude vaše.
Hoďte to na papír
Zavřete na chvilku oči a zjistěte, jak to právě vypadá u vás v džungli. Napište si o tom pár vět.