Kolem psaní si pro sebe koluje spousta mýtů. Jako strážci hradu stojí ve dvou obranných liniích a terorizují každého, kdo se jen přiblíží. Hned u hradní brány vás hlídka bude přesvědčovat, že tohle není nic pro vás. Když se nedáte a psát začnete, na nádvoří už číhají další ozbrojenci. Ti vám budou tvrdit, že to děláte blbě, protože správně se píše jedině takhle.
Přitom když si tyhle teroristy odmyslíme, z nedobytné hradní pevnosti se mávnutím stane krásný vzdušný zámek, kam je povolený vstup úplně každému, kdo přijde k bráně a chce zažít něco obohacujícího.
Takže co přesně se ti pacholci snaží příchozím namluvit?
Ti, co jsou hned u vstupní padací brány do hradu, vám položí nůž na krk – lyžujte, tancujte, louskejte ořechy, ale hlavně, hlavně, prosím vás, nepište, protože:
1. Neumíte psát
Pokoušejí se vám nakecat: Nikdy jste nic nenapsali. V šuplíku nemáte rozepsaný román, povídku ani báseň a vrcholem vašich dosavadních zkušeností jsou školní slohovky, pracovní e-maily a nákupní seznamy. A i tak jste přece vždycky nervózní, jestli jste napsali správně velká písmena a „y“ a „i“, no ne?
Jak je to doopravdy: Nepotřebujete být spisovatelé, vlastně nepotřebujete vůbec žádnou zkušenost se psaním. A je taky úplně jedno, že máte maglajz v používání „s“ a „z“ a nepoznáte podstatné jméno od příslovce. Rozhoduje jedině chuť psát, vyjádřit se slovy na papír. Akorát bacha, tu chuť nemusíte vnímat hned. Je možné, že správný drajv ucítíte, až začnete sázet na papír první slova a věty.
2. Nejste introverti
Pokoušejí se vám nakecat: Hluboké ponory, to není nic pro vás. Na to nemáte sicflajš. A ani chuť rýpat se v sobě a donekonečna cosi pitvat.
Jak je to doopravdy: Víte co? Introvertům je možná zkoumání vlastního nitra bližší, ale pro extroverty, kteří rádi koukají, co kde lítá, může být psaní stejně prospěšné – a možná i víc. Získáte přesně ten prostor pro reflexi, který s vaším povahovým založením možná hůř hledáte. A taky než svoje myšlenky nebo nápady vypustíte mezi lidi, můžete si je na papíře utřídit.
3. Nemáte čas
Pokoušejí se vám nakecat: Máte toho už tak moc, na další aktivitu nemáte v kalendáři místo. Tečka.
Jak je to doopravdy: Je to jako se vším. Kolik času si vyhradíte, tolik ho budete mít. Ale co je hlavní, úměrně času nenarůstá hodnota. Někdy stačí psát pět minut a budete se cítit líp – nebo se vám rozsvítí.
4. Nic vás netrápí, proč se v sobě rýpat
Pokoušejí se vám nakecat: Nemáte problémy, tak z jakého důvodu byste si měli něco zapisovat, že? Není důvod ztrácet čas a energii hloubáním o nesmrtelnosti chrousta.
Jak je to doopravdy: Nemusíte čekat, až vás začne něco trápit. Psaní můžete využít mnoha jinými způsoby: když se potřebujete zorientovat v nějaké situaci, rozhodnout se, srovnat si myšlenky, pochroustat nápad, líp porozumět tomu, co vám dělá dobře, ujasnit si, čeho chcete ve svém životě víc, napsat si pár vět o tom, co vás zaujalo nebo překvapilo… a pak jenom sledovat, co se na papíře objeví.
Neposlechli jste je?
Super, neposlouchejte ani strážce z druhé linie, co vám o samotném psaní budou tvrdit:
5. „Bez deníku to nemá smysl.“ – O deníku se tady budeme hodně bavit, nicméně psaní si pro sebe může mít mraky podob: seznam, dopis, dialog, příběh, pohled z jiné perspektivy, odpověď na otázku, hledání metafory… a tak dál.
6. „Je potřeba psát pravidelně, jinak to nemá smysl.“– I kdybyste si psali deník, který se nazývá, jak se nazývá, nikde není řečeno, že do něj musíte drásat každý den! Psaní (myslím teď proces, ne výsledek) nemá být další povinnost nebo dokonce bič. Pište si, kdy chcete. Má to smysl, ať píšete dvakrát či třikrát za týden nebo sedmkrát za měsíc. Sami si vyzkoušejte, jaký rytmus vám přináší největší radost a užitek.
7. „Musí to být dlouhé.“ – Čím víc pruhů, tím víc Adidas. Akorát že vůbec. Netřeba napsat román, abyste na něco přišli, vypsali se nebo popsali svůj prožitek. Nejde o rozsah. Někdy stačí pár vět a zjistíte, že už nic dalšího psát nechcete.
8. „Musí to být vážné a hluboké.“ – Velkou hodnotu, kvalitu a hloubku může mít i psaní, u kterého zažijete hravost a lehkost. Jinými slovy, lehkost a hravost nevedou automaticky k povrchnosti a lehkovážnosti! Je pravda, že psaní se často používá, když se potřebujeme vyrovnat s neveselými životními okolnostmi. Se smutkem, strachem, zklamáním. Ale i to se dá dělat experimentálně, s nadhledem. A hlavně – někdy se ani nemusíte s ničím vyrovnávat. Můžete psát o tom, co vás těší, dojímá, fascinuje nebo co právě vnímáte kolem sebe.
9. „Když se vám neuleví, psaní nefunguje.“ – Ne každý zápis končí úlevou a aha momentem. Někdy přinese neklid, vyvolá další otázky nebo zjistíte něco, co potřebuje čas. Není to holt jednorázovka, ale proces. Někdy má smysl už to, že jste si pro sebe udělali chvíli, kdy nemusíte reagovat na nic zvenčí.
10. „Co je psáno, to je dáno.“ – Když něco napíšete, nemusíte se tím řídit. A máte dokonce dovolené svá tvrzení i přesvědčení změnit. Text není úřední lejstro s kulatým razítkem. Můžete napsat o tom, jak jste byli vzteklí, aniž byste pak v reálu tomu člověku museli nabančit. Například.
11. „Psaní je o hrabání se v minulosti.“ – Může být, ale nikdo netvrdí, že nemůžete pracovat také s přítomností, budoucností, s určitou volbou nebo s představivostí. Cestování časem je dovolené.
12. „Musí to být upřímné.“ – Když si píšete pro sebe, nemá smysl lhát. Souhlasím. Upřímnost ale nejde nařídit. Někdy se k tomu, co skutečně cítíme a co je opravdu naše, teprve postupně propisujeme. Ani autocenzura, naučené formulace a příběhy, které si o sobě vytváříme, nemají s upřímností kolikrát moc společného. Psaní pomáhá je postupně prohlédnout.
13. „Co napíšete, to si musíte schovat.“ – Některý text odvede svou práci už tím, že vznikne. Tím jeho mise končí, takže ho klidně můžete roztrhat nebo smazat.
14. „Jinak než rukou to nedává smysl.“ – Oblíbené kategorické tvrzení. Psát rukou má jisté výhody, ale klávesnice není podvod. Hlavní je, aby vám snaha vybrat si správně nezabránila s psaním vůbec začít. To by byla škoda!
Hoďte to na papír
Který ze „strážců“ se nejčastěji ozývá právě vám? Napište si, co říká – a potom mu zkuste odpovědět po svém.