Nepotřebujete si hned na začátku vytvořit konkrétní systém, jak, kdy nebo o čem budete psát, a držet se ho zuby nehty. Všímavé psaní není výkonnostní disciplína. Spíš pozvání, abyste hledali a testovali, co vás oslovuje a baví.
Abych ještě víc rozehnala tu hrozbu tlaku: nepotřebujete dokonce ani vědět, k čemu chcete dojít. Nebo co byste o sobě měli objevit. Psaní může být nejdřív jen o tom, že si vytvoříte trochu volného prostoru a všimnete si, co se v něm právě děje. Třeba vám vyskočí nějaká otázka, vzpomínka, nečekaná souvislost, kdoví.
Anebo se neobjeví vůbec nic a jen si na chvilku odpočinete od šrumce v hlavě a kolem sebe. Nic z toho není lepší ani horší, obojí je fajn.
Tak o čem to má být?
Ale vezměme to od začátku. Na stole před vámi leží pero a list čistého papíru. Ptáte se: „O čem mám teda sakra psát?“ Už jsme se toho dotkli v úvodním článku, teď se koukneme podrobněji.
- Ve vašem životě se toho teď děje hodně – nevíte, co si vybrat.
O víkendu jste byli na kamarádově svatbě, máte v práci nového kolegu, pohádali jste se s rodiči, je to teď hukot…
Nemusíte napsat o všem! A nemusíte ani hledat objektivně nejdůležitější událost. Nejdřív si zkuste všimnout, co z prožitého ve vás pracuje: K čemu se v myšlenkách vracíte? Co vás rozčiluje, láká, zneklidňuje, rozradostňuje? Třeba vám utkvělo jedno setkání, jedna věta, pohled nebo detail, nemusí to být komplet celá událost.
2. Neděje se nic zvláštního – a nevíte, o čem byste mohli psát.
Nemusíte vyrábět téma na sílu ani pátrat, proč se vás nic nedotýká. Popište obyčejný okamžik, začněte myšlenkou, která se vám vrací – anebo dnes nepište vůbec. To je taky v pohodě.
Záměr jako pojistka
A pak je tu další důležitá věc. Záměr. Možná tušíte, co od psaní teď čekáte:
- chcete si poznamenat zážitky ze svatby,
- vypsat se z rozčilení z hádky,
- porozumět, proč vás vykolejilo seznámení s kolegou.
Záměr je odpověď na otázku: Proč si k tomu právě teď sedám? (A patří sem mimochodem i prosté Chci si odpočinout.)
Velkým zabijákem chuti je chytit se tématu, o kterém by se „mělo“ psát nebo by se o něm mělo psát určitým způsobem (uctivě, podrobně, objektivně, jen ve faktech apod.) Čili netřeba mechanicky vylíčit průběh svatby, pokud není vaším záměrem ji zdokumentovat a popisujete ji jen z povinnosti zaplnit prázdnou stránku.
Záměr není žádný umělý přídavek, něco, co vám vnucuju navíc – je to pojistka pro okamžik, kdy se uprostřed psaní zarazíte a řeknete si: „Kruci, to už jsou dvě strany o cateringu a svatebním dortu, přitom jsem chtěla napsat o rozhovoru s maminkou nevěsty, který mi pořád leží v hlavě.“
Když to hodně zjednoduším, nejčastěji si píšeme, abychom zaznamenali, co se stalo, vypsali se z něčeho nebo zjistili něco, co jsme předem nevěděli. V jednom textu se to přitom může přelévat: nejdřív vyhodíte na papír všechnu zlost z hádky a pak vás začne zajímat, kde jste mohli zareagovat jinak. Záměr má být pevný, ale spíš jako ohebný strom než betonový sokl.
Jak si to zařídit podle sebe
Pište na volné listy papíru nebo jen tak do bloku. Není třeba si hned kupovat designový sešit za šest stovek, kdyby vás pak mělo děsit to papírové „prázdno“. (Pro někoho může být hezký zápisník naopak fajn počáteční motivace).
Jak už bylo řečené na začátku, klidně pište spontánně a netlačte se do pravidelnosti, když vás to takhle bude bavit a něco vám to dá. K čemu vám bude nutit se do ranního psaní, když vám mnohem víc vyhovuje večer, že… Nemám nic proti systému, pokud pomáhá – jen by se neměl stát další povinností.
Pravidelnost má ale i svou přívětivou, podpůrnou stránku:
- Nemusíte pokaždé znovu a ztěžka začínat od nuly.
- Dovolí vám sledovat vývoj konkrétního tématu.
- Máte pojištěný čas pro sebe, který se nárazově někdy těžko hledá.
Pružný systém, to je to, co hledáte. Punk is not dead – a to ani pravidelnost.
Hoďte to na papír
Vyberte jeden okamžik z dneška, který byste si chtěli zapamatovat. Napište o něm tak, abyste si třeba za rok dokázali při čtení vybavit nejen, co se stalo, ale taky co jste cítili a čím byl ten moment důležitý.