Tenhle vládce všímavého psaní možná sedí na trůnu jen díky své proslulosti – vybaví se pravděpodobně každému, kdo uslyší „psát si pro sebe“. Rozhodně ale reprezentuje velké a svobodné království. Ve své podstatě totiž deník představuje univerzální prostor, který lze zaplnit podle vlastní libovůle jakkoliv a čímkoliv.
Pod „píšu si deník“ si každý automaticky představí zápis typu „Dnes jsem byl v… a zažil jsem tam…“. A klidně může být. Nechci vám říkat, jak si vést deník, protože těch způsobů je stejně jako obyvatel této planety – a žádný není správný ani špatný. Jde jen o to najít si ten svůj.
Zvažte, kým nebo čím bude pro vás
Přemýšlím, jak jsem to s deníkem měla já. Byla jsem ochotná sdílet svůj vnitřní i vnější život s lidmi, ale lidi nebyli ochotni ho sdílet se mnou (aspoň ne tak, jak jsem potřebovala). Slýchala jsem, že moc přemejšlím a ať se na to vykašlu, že si všechno moc beru. Potřebovala jsem se svěřit někomu, kdo to unese bez kritiky a zbytečných keců. Když nebyla k dispozici lidská bytost, v šuplíku na mě čekal aspoň papírový kámoš (takže „milý deníčku“ bez ironie).
Uvědomuju si, že někdo to může mít úplně naopak – není zvyklý se svěřovat a deník pro něho může být bezpečný prostor, kde poprvé vyventiluje, jak se cítí a co potřebuje.
U sebe vnímám ještě jeden důležitý moment – měla jsem navzdory nepřívětivým reakcím okolí místo, kde se můžu svěřit, ale taky si dovolit rozvíjet svoje vnitřní procesy. Myslím, že jsem v důsledku toho získala pocit větší sebehodnoty. Další bod pro deník. Sebehodnota, sebeláska, why not?
Čili deník jako kámoš, mlčenlivý, nehodnotící, přijímající – a podporující.
Dnes pro mě tenhle sešit funguje hlavně jako můj osobní prostor. Cítím tu rozlehlost a potenciál každé prázdné stránky (linky já nerada J). Moje pero se po té bílé pláni spustí jako lyžař a šněruje si to po svahu až dolů, na konec. A pak sjíždí další… A ano, u deníku mám k dispozici celý alpský ski areál.
Svobodný prostor. Můj, váš.
Nemusíte se na to těšit, prostě pište
Chtěla jsem původně napsat, že abyste u „deníkování“ vydrželi, potřebujete se na psaní pokaždé těšit. Jenže ono to tak vůbec být nemusí. Někdy se prostě nechce psát. Chybí chuť se probírat – vlastně čímkoliv. Nakonec ale, aspoň u mě, stejně zvítězí touha zjistit „jak to teda mám“ nebo „o co tady jde“. Možná ne ve stejný den, ale nakonec mi to nedá. A tenhle vnitřní objevitelský tah je pro mě důležitější než těšení se nebo netěšení.
Deník vám musí dávat smysl natolik, abyste měli důvod se k němu vracet. S vědomím svobodné volby, že nemusíte. Železná vůle, absolutní disciplína nebo neprůstřelný smysl pro povinnost jsou k ničemu, když neslouží růstu, ale trestají. Není vaše povinnost vést si deník a není morální selhání si ho nevést.
Sami zjistíte, co vám psaní dává a co je to, co vás k němu spolehlivě vrací.
Asi tak na svatýho Dyndy
Deník má předepsanou frekvenci psaní už v názvu. Přitom není důvod, proč si to nenastavit podle vlastní potřeby a chuti. Můžete mít klidně třídeník, čtrnáctideník nebo si psát úplně nepravidelně.
Podstatné je, aby se vám to nepřeklopilo za hranici „jindy, na svatýho Dyndy“. Určitá pravidelnost – ve jménu laskavé sebedisciplíny – má svůj význam. Právě návraty k deníku zaručují kontinuitu a tedy i pocit bezpečného prostoru, kde se můžu uvolnit, kdykoliv potřebuju. Budete moci sledovat opakující se motivy a po čase uvidíte něco, co by při jednom izolovaném zápisu nebylo patrné. A ano, psát si je jedna věc a pracovat se zapsaným druhá.
Lepit, kreslit, vystřihovat
Poslední měsíce jsem měla psaní (hlavně toho, které mě živí) nad hlavu a seberozvojových příležitostí hafo, takže jsem deník vynechávala. Teď se k němu znovu vracím. Paradoxně nejjednodušší je pro mě psát každý den, ale už jsem natolik odvážná, že si dokážu poznamenat třebas jen jednu větu. A to je pro mě součást té velké svobody. Někdy nezaplnit ani pět řádků, jindy si napsat pět stránek.
Do deníku si krom vlastních textů lepím i ty jinde přečtené, které mě zaujaly. Zapisuju si citáty, tarotové výklady a taky sny. Je to pro mě ucelený balík informací. Používám na psaní jedno pero, podtrhuju pastelkama. Nelepím si do deníku fotky, nekreslím si obrázky, nevytrhávám stránky, nepoužívám nálepky. Vy to klidně dělejte, jestli se vám to líbí a pomáhá.
Zmíním jen tak na okraj existenci různých druhů deníků – hodně se dnes mluví o deníku vděčnosti, nebo o takovém, kam si zapisujete, co dobrého se vám přihodilo. Líbí se mi svým záměrem, totiž pěstováním všímavosti, a jistě jsou obohacující. Z vlastní zkušenosti můžu říct jen, že jsem zkoušela zapisovat si, zač jsem vděčná, ale nevydržela jsem. Přišlo mi to tak nějak málo… Ale zas – nechci tím říct, že pro vás to nemůže být fajn věc nebo východisko k dalšímu psaní.
Ruka, nebo klávesnice?
Textů na toto téma je na internetu víc než dost. Zdůrazňují výhody psaní rukou – od podpory kreativity přes lepší propojení ruky s mozkem až po snazší zapamatování si toho, co napíšeme. Vůbec s těmito argumenty nechci polemizovat, jak už jsem myslím zmínila dřív. Co bych ráda zdůraznila, používáním klávesnice nijak nesnižujete hodnotu napsaného. Můžete mít klidně deník jako wordový soubor. Rozhodující je, jestli vám zvolený způsob umožní skutečně něco napsat.
A bezpečnostní vsuvka – jsou tací, kdo se bojí odhalení svých deníkových intimností. Sama škrábu jak vrchní lékárníková, takže na mě si zvědavci nepřijdou. Počítač dovoluje si soubor zamknout.
Na druhou stranu, jestli se vám nechce psát rukou, protože vám to nejde a připadáte si jako střihoruký Edward, úplně vás chápu. Zažila jsem též a poddalo se to. Chce to trpělivost. Vydržet a být trpěliví i při samotném zapisování – myšlenky kolikrát poletují okolo jako hejno splašených motýlů, chtěli byste je vypustit z hlavy všechny najednou, ale musíte zpomalit a hezky ukázněně zapisovat jednu po druhé. I v tom je kouzlo.
Hoďte to na papír
Zamyslete, jak by mohl vypadat deník, který by vás bavilo dlouhodobě vést. Co by se muselo stát, abyste si ho začali psát? A pokud už si píšete, liší se nějak vaše představa od reality?