Doteď jsme měli víc teorie, dnes to bude praktičtější. A sice jak můžete využít psaní, když máte potřebu podívat se blíž na konkrétní situaci – a chcete zajít o kousek dál, než je izolovaný zápis v deníku. Zároveň to ale není návod, jen jedna z možností. Hraní a zkoušení pořád zůstávají ve hře.
Někdo snáší konflikty líp, jiný hůř. Hádka je ale pořád pro většinu z nás hodně nepříjemná situace a jako nejvíc ohrožující ji vnímáme ve vztazích s těmi, na kterých nám fakt záleží. S rodiči, dětmi, s přáteli a tak. Čím je pro nás vztah důležitější, tím víc je při sporu v sázce.
Čemu se za svůj život vyhne asi jen málokdo, je hádka s rodičem. V pubertě, ale taky kdykoliv později. Třeba v pětatřiceti. Přesně tolik je Dáše, která zažila následující (modelovou) situaci:
Dáša se domluví s matkou, že společně zavaří okurky pro celou rodinu. Rozdělí si úkoly tak, že ona koupí okurky a všechny potřebné ingredience a připraví je, matka nachystá sklenice, nálev a taky hrnec na zavařování. Ten je její, takže zavařovat se bude u ní.
V den D ráno přijede Dáša k mámě do bytu a zjistí, že okurky, které tam odvezla večer předtím, aby se přes noc odmočily, už jsou umyté a mrkev, křen a cibule připravené. Při pohledu na umyté okurky v koupelně a na vzorně oloupanou a nakrájenou zeleninu na kuchyňské lince vybuchne vzteky. Že si vyblokovala celý den a půlka práce je hotová, by tolik nevadilo. Ale matka zas nedodržela dohodu! „Tos jako nemohla počkat, až přijedu a udělám to? Ty musíš vždycky všechno zvládnout sama, že!“ „Aby ses nezbláznila. Měla jsem ráno čas, tak jsem ti to umyla a nachystala,“ urazí se matka.
I.
Nicméně obě zatnou zuby a celý den tančí na minovém poli, aby večer mohly spočítat zavařené sklenice. Dáša si po návratu domů uvědomí, jak moc je vzteklá. Otevře deník a u psaní div nezlomí propisku:
„Už to udělala zas! Je fakt příšerná, u všeho musí být, všechno musí zařídit a udělat sama. Jako kdyby se měl rozpadnout svět, kdyby jednou nechala něco na někom jiném. Ale to ne, protože všichni kolem jsou pitomí a neschopní a ona to zvládne nejlíp. Se nedivím, že se na ni táta vykašlal a odstěhoval se pryč. Člověk se s ní domluví a je to stejně naprd. Prostě si jede dvoje… Krucinál, já snad pudu rozmlátit všechny skleničky!“
II.
Následující večer, když už její zuřivost opadla, si Dáša přečte minulý zápis a píše víc v klidu:
„Jela jsem pro okurky na opačný konec města – přesně tam, odkud je máti chtěla, ačkoliv jsem je mohla koupit v obchodě o pár ulic dál. To samý se zeleninou pěkně v bio kvalitě, fakt jsem se snažila, aby nám okurky chutnaly. A přijela jsem ráno k matce – i jsem se snažila cestou naladit, abychom si užily hezký čas. No, a studená sprcha. Uviděla jsem umyté okurky a nachystanou zeleninu a jako kdyby mě někdo praštil do břicha. Prostě jsem vybuchla a zařvala na ni. Připadala jsem si pak jako kráva. Jenže ona vážně nikdy nedodrží, co si domluvíme. Nikdy! Na jednu stranu tu svou reakci nechápu – přece ji znám, tak proč mě to pořád tak vytáčí? Asi právě proto, že to vždycky dopadne stejně. Já s něčím počítám a ona si to stejně udělá podle svýho. Už fakt nevím, co mám dělat… Přitom je jí pětasedmdesát, měla by se trochu šetřit.“
Špatný pocit z konfliktu v dalších dnech nemizí. Dáša cítí lítost, ale nemá nejmenší chuť mámě zavolat. I když by ji zajímalo, co si matka ve skutečnosti myslí… Ne, riskovat telefonát radši nebude. Ještě by se znovu pohádaly.
III.
Pak Dášu napadne zkusit se podívat na hádku při zavařování okurek očima mámy. A napíše toto:
„Byla jsem ráda, že Dáša všechno nakoupila a že na mě zbyly jen sklenice, nálev a zavařovací hrnec. Ale když večer předtím přivezla okurky, viděla jsem na ní, jak je unavená. Vím, že toho má teď hodně k vyřizování a taky vnuk byl nemocný… Tak aby nakonec nedopadla stejně, jako malá bývala často nemocná… Chtěla jsem jí říct, že zvládnu nachystat všechno sama, ale než jsem se nadechla, už byla pryč. Ráno jsem se probudila brzo, neměla nic na práci a taky jsem si říkala, že aspoň budeme dřív hotové a ona se bude moct vrátit domů. Vůbec nechápu, proč se tak strašně rozzuřila. Jenom jsem chtěla pomoct. Nemyslím si, že bych nedodržovala domluvy.“
IV.
Ačkoli Dáša pořád nevěděla, co si máma skutečně myslí, při psaní se jí nahrnuly slzy do očí:
„Je fakt, že máma tohle dělá nám všem. Pořád se o nás bojí, o mně i o bráchu, a stará se, jako kdyby nám bylo pět. Myslím, že si nevšimla, že jsme už dospělí. Když jsem ji před měsícem měla vyzvednout autem v lázních, zavolala na poslední chvíli své ségře, aby pro ni přijela ona. Tvrdila, že mě nechtěla otravovat. Když jsem se s ní dohodla, že zaplatím vánoční dárek pro bráchu, nacpala mi pak skoro násilím celou částku. Když jsem ji poprosila, jestli by mohla týden vyzvedávat syna ze školky, byl problém ji pak přimět, aby to už nedělala. Pořád se štěkáme, protože je s tou svou pomocí zavalující… A nedá si říct.
Možná mě nevytáčí ani tak to, že mi pomáhá, ale že se mě nezeptá. Jako kdyby nevěřila, že sama dokážu posoudit, co zvládnu – jestli mám čas jet do lázní, peníze na dárek nebo sílu nachystat pitomé okurky.
Když nad tím tak přemýšlím, ona mě jako děcko vidí – a já si tak pak fakt vedle ní připadám… A ty jo, co když se fakt chovám jako harant, kterému je potřeba všechno nachystat a o všechno se postarat?“
V.
U téhle otázky se Dáša zastavila. Ty hádky už ji fakt unavovaly. A taky jí to vždycky pak bylo líto. Začala přemýšlet, co teda má dělat dál.
„Možná bych se přece jen mohla zeptat mámy, jak to s těma okurkama vnímala ona. Že bych jí ale napřed řekla, jak jsem to viděla já… Ale nejsem si jistá, jestli to zvládnu bez výbuchu, když ona zas řekne nějakou tu svou větu, co mě startuje. Lepší bude jí napřed napsat. Pořád nemám chuť se omlouvat. Leda za ten křik, ten byl myslím zbytečnej. Ale to podstatný zůstává. Třeba bych příště mohla zkusit vysledovat, jestli se fakt začnu chovat a reagovat jak děcko, když dojde na podporu a pomáhání. Anebo bych se mohla zeptat manžela, jak mě vidí, když s ní mluvím…“
Co Dáša nakonec udělala, nevíme. Stejně jako netušíme, jestli si s mámou všechno vyříkaly a padly si do náruče. Pro tenhle příklad to ani není podstatné. Na okurkové mikrosituaci jsem chtěla ukázat, jak může psaní rozšířit pohled na jednu událost a otevřít několik možností, jak s ní dál naložit. Psaní konflikt za Dášu nevyřešilo ani za ni nic nerozhodlo. Pomohlo jí ale dostat se od prvního výbuchu do bodu, kdy už si mohla vybrat, co udělá dál.
Když si to shrneme: Dáša nejdřív vyklopila na papír nahromaděný vztek, potom se k situaci vrátila s větším odstupem, zkusila se podívat z matčiny perspektivy, hledala souvislosti s dalšími zkušenostmi a nakonec si navrhla několik možností, jaký další krok udělá.
Hoďte to na papír
Vybavte si jakoukoliv příhodu, v níž sehrály důležitou roli různé pohledy. Popište situaci z pohledu jednotlivých účastníků. Jak ji každý z nich vnímal, co mu běželo hlavou, co si ze zkušenosti odnesl… Stačí pár řádků.