Chyby jsou jako flek na ubruse. Někdy tolik nevadí, jindy hodně

Přiznám se, že grammar nazis nemám v oblibě. Zapálené hlídače čistoty jazyka totiž podezřívám, že spíš než samotné chyby jim vadí narušení nastoleného pořádku. Pravopisný přehmat je zneklidňuje, protože podobně jako jediný tulipán v záhonu kopretin nabourává stabilitu systému a kazí jeho předvídatelnost. Pro třísku pak kovanému grammar nazi uniká okolní les, tedy zajímavý obsah, který stojí za přečtení.

Představte si, že se vaše dítě chystá psát úkol do češtiny. V zamyšlení si přejíždí špičkou jazyka po rtu a pak soustředěně rejdí perem do papíře. Je zcela zaujato tím, co dělá, když tu mu nahlédnete přes rameno a zapíchnete prst do textu: „Podívej, tady máš chybu.“ V daný okamžik je to zásah na komoru dětské kreativity. Možná potomek slohovku dopíše, ale možná už nenajde odvahu a ani soustředění.

I chytří lidé dělají hrubky

Chci tím říct, že dítě chybující v češtině není hloupé, jen má mezery. A když je nezaplní, nevyroste z něho hloupý dospělý, jen dospělý s mezerami v češtině. Jinými slovy, pravopisné ani gramatické chyby nevypovídají o inteligenci, jak si hodně lidí myslí, ale o nedostatku vzdělání.

Když už mluvíme o jazykových chybách, neměli bychom plést hrušky s jablky a míchat pravopis s gramatikou. Gramatika (neboli mluvnice) je nauka o tvoření slov, vět a textu. A protože její zákonitosti vznikaly přirozeně a spontánně, rodilí mluvčí, kteří jsou se svým jazykem sžití, se gramatických chyb zpravidla nedopouštějí. Brankář nechytila míč – to byste asi neřekli, že? Naproti tomu pravidla pravopisu byla zavedena uměle, tudíž je třeba si je osvojit. Chyby, které vídáme v textech, bývají obvykle pravopisné, nikoliv gramatické.

Chyba je jako flek na ubruse. Jak moc vadí? Jak kdy. Poskvrněný ubrus sice ztrácí na dokonalosti, ale dřevěný stůl dokáže ochránit stejně dobře jako dřív. Dítěti chybu odpustíte. I své tetě, jejíž smysl pro čistotu je vyhlášený. Víte, že vyzkoušela všechny odstraňovače skvrn v galaxii, navíc tenhle nádherně vyšívaný ubrus je její jediná památka na předky. Rozhodně se ho nevzdá a s dojetím ho bude dál používat. (I vy si určitě schováte na památku tu dětskou slohovku, i s chybami).

Kdy už chyby vadí?

Jazyk máme od toho, abychom mohli komunikovat. A chyby začínají vadit v okamžiku, kdy brání pochopení textu. Dobrý den měla by jsem otázku. Váš miláček taky lyže zeď prosím? Toť reálný příspěvek ze skupiny chovatelů králíků na sociální síti. Tvar by jsem sice není správně (má být „bych“), ale pochopíte, oč jde. Ale lyže zeď prosím už je na překážku srozumitelnosti.

Pohrdáte-li vyjmenovanými slovy, správným psaním čárek či shodou podmětu s přísudkem, je to, jako kdybyste vyjeli z vedlejší na hlavní a rozhořčovali se, proč je z vašeho auta plechovka a vy máte obě nohy zlomené. Systém je systém a musí se dodržovat, aby fungoval. Jak už bylo řečeno, pravopis je soustava uměle nastavených pravidel, a proto dává smysl ozývat se proti předpisům, které působí zastarale. (Jako třeba přechodníky, které bychom ale podle jazykovědců měli znát aspoň pasivně, protože se vyskytují ve starší umělecké literatuře a současných úředních a právních textech.) Dokud však dané pravidlo nezanikne, je součástí systému a vy se jeho porušením se dopouštíte chyby.  

Jak to dělají profesionálové

Řekněme, že v soukromé komunikaci, kde jeden druhého známe, menší chybka nevadí. Když se ale vrátím k příkladu s ubrusem, myslíte, že by vaše teta, zdatná obchodnice, použila ubrus po předcích do svého prodejního stánku? Nikdy, protože by věděla, že potřebuje reprezentovat. Přijdou cizí lidé – a co by si o ní řekli, kdyby viděli ten flek? Dobře ví, že pokud nemá ve skvělém stavu stánek, zákazníci budou pochybovat o kvalitě jejích služeb.

Mějte chyby v textech (i kdyby jen ty „méně důležité“, které nebrání porozumění), pak se ale nedivte, že klienti jsou nedůvěřiví: Pročpak je tam máte? Jste tak neschopní, nedůslední, nebo zkrátka lajdáci? Chyby v textech odrazují, protože zákazníci v nich vidí neprofesionalitu. A právem. Profesionální přístup není o tom, že neděláte chyby, ale že vynaložíte úsilí na jejich odstranění.  Kterýkoliv šikovný korektor vám rád pomůže, je to jeho živobytí.

Mějte korektora, nebo se zdokonalujte sami

A jestli nechcete živit korektora, zkuste na svých gramatických a pravopisných znalostech sami zapracovat: 

• Knihy
  Mým věrným průvodcem je Akademická příručka českého jazyka (Markéta Pravdová a Ivana Svobodová, Academia, 2019). Stejně užitečným pomocníkem je i Internetová jazyková příručka Ústavu pro jazyk český. Speciálně se psaním čárek vám poradí brožura Jak správně psát čárky (Miloš Staněk, Fortuna 2010).
  
  Pište správně česky (Dalibor Behún a Petr Behún, Zoner Press, 2019) je praktická příručka z dílny „šílených korektorů“. Je určená všem, kdo chtějí psát nejen správně, ale i hezky a s chutí. Místo suchopárných definic nabízí stručný a srozumitelný pohled na problematické jevy se spoustou příkladů.
  
• Internet
  Jestli chcete procvičovat naučené, příležitost máte například na webech Pravopisně nebo Umíme česky.
  
• Beletrie
  Příjemným a nenásilným způsobem, jak si oživit svůj mateřský jazyk, je četba kvalitní literatury (což mi připomíná, že už jsem se dlouho nepotěšila mým milovaným G. G. Márquezem, jehož dílo by mi zůstalo utajené – nebýt dokonalých překladů Vladimíra Medka).
  
  U přeložené beletrie ale dejte pozor, abyste sáhli po produkci vydavatelství, které je známé poctivým zpracováním svých děl. Špatná kniha, příspěvky na sociálních sítích ani články na internetu vám k lepší češtině nepomohou, naopak si chyby spíš zafixujete.