O rohlíku Křupkovi, který nechtěl skončit jako strouhanka

Pozoroval, jak jeho kolegové rychle mizí z regálu. Jen on, rohlík Křupka, zůstával nepovšimnutý. Nikdo ho nechtěl. Nijak ho neutěšovalo, že stejný osud potkal i dva šišaté pecny chleba a pár bledých koláčků. Pekařství opustil poslední zákazník a prodavačka s povzdechem vhodil všechny „pozůstalé“ do papírového pytle: „Aspoň si zvířata v ZOO dají do nosu.“

Ježíš, přece se nenechá sežvýkat nějakou žirafou? Křupka zmobilizoval všechny síly, prodral se z pytle a seskočil ze stolu. Neviděn proklouzl pootevřenými dveřmi ven na ulici.

Venku za si zalezl do staré krabice a marně zaháněl temné myšlenky. Představoval si, že to v životě někam dotáhne. Stane se z něho luxusní jednohubka na švédském stole. Opečený bude plavat v polévce na svatební hostině. Udělá kariéru s kaviárem a lanýži.

Rozhodně nepočítal, že skončí v ZOO. Ani ve strouhance.

****

Ráno Křupka nevěděl, kam se vrtnout. Došel do nedalekého parku. „Mamíííí, podívej!“ natahovala se po něm buclatá ručka. „Madlenko, opovaž se na něj sáhnout. Koukni, jak je špinavý,“ vyjekla dívčina maminka. Štítivě vzala Křupku dvěma prsty do kapesníčku a hodila ho za plot do trávy.

Křupka si s fňukáním hladil natlučená záda. Copak je na tomhle světě, jen aby trpěl? Sotva se otočil na druhý bok, uviděl přímo před sebou vlhký psí čumák. „Broku, fuj je to! Kupuju ti drahé masíčko a ty zas žereš nějaký humus. Ke mně pojď,“ volal rozezlený hlas. Čenich se zarazil. Při slově masíčko se otočil a zdrhal za páníčkem. Křupka si oddychl. To už by snad radši skončil jako hotdog než v téhle uslintané tlamě!

A to netušil, že se povaluje kousek od rybníčku okupovaného hejnem kačen. Zrovna byly na pravidelné obchůzce a jejich tlachání se rychle blížilo. Smůla, jeden z těch pitomých ptáků ho zrovna zahlédl.

Než se Křupka vzpamatoval, čapnul ho do zobáku. Skončí rozňahňaný v žaludku drzého ptáka… Tak to ani náhodou! Schoulil se, jako když ohnete pružinu, aby se hned na to vymrštil a vší silou kopnul kačenu volnou špičkou do čela. Ta instinktivně povolila sevření a čučela, jak rohlík padá k zemi. Kam zmizel?

****

Křupka se zakutálel do měkkého mechu pod lavičkou. Nic se mu nestalo, ale cítil se příšerně. Kdepak luxusní jednohubka, jeho osudem je nechat se opatlat, očuchat a ožužlat každým tvorem na této planetě. V tom zoufalství si ani nevšiml, že na lavičku mezitím ztěžka dosedla paní Růžena, která vlekla z obchodu dvě těžké tašky a potřebovala si odpočinout.

„Kohopak to tu máme?“ zahlédla Křupku dírou mezi prkny a předklonila se, aby si ho líp prohlídla. „Vezmu tě domů, můj čuník z tebe bude mít radost,“ rozhodla. „Neutekl jsem batoleti, psovi a kačeně, aby mě sežralo nějaké prase. Copak si tohle zasloužím?“ zaúpěl Křupka. Sám netušil, že právě promluvil lidskou řečí.

Paní se štípla do tváře. Ten kus pečiva k ní hovoří! „A jaký život by sis představoval?“ přešla rychle od údivu ke zvědavosti. „V pekařství mě nikdo nechtěl, a to přece musí znamenat něco víc, než že mám skončit jako strouhanka,“ rozbulil se rohlík.

****

Paní Růženě se ho zželelo. Shodou okolností taky hodně pekla a věděla, že upéct dobrý rohlík není jen tak a mrhat pečivem se nemá. I když je umolousané. Doma ustlala Křupkovi v chlebníku, aby si odpočinul. A on jí na oplátku nabídl pomoc. S pečením rohlíků pochopitelně.

Ukázalo se, že má pedagogický talent. Než šly rohlíky do trouby, pomáhal jim srovnat špičky. Vysvětloval, co pro jejich další kariéru znamená nechat se posolit. Připomínal jim, že se nemají na plechu vrtět, aby pak dobře vypadaly.

Několik vypečených fešáků, kteří prošli Křupkovým vedením, se dostalo na raut u příležitosti kulatých narozenin starosty města. Další zdobili svatební tabuli na knížecím zámku. A pár jím proškolených baget se prý dostalo až do Dubaje!

Paní Božena byla na Křupku pyšná. Rozšířila pekařskou živnost a posílala svého pomocníka k jiným pekařům, aby proškolil jejich rohlíkový personál. Křupka byl šťastný, že konečně přišel na to, proč je na světě. ♥

A kdybyste snad chtěli nějaké poučení, napadá mě, že:

• i když nás nikdo nechce, o naší hodnotě to nevypovídá;
• dno je opěrný bod, od kterého se dá odrazit jedině vzhůru;
• pečivo se vybrečet nemůže (rozmočilo by se), ale my lidi jo;
• všichni máme nějakou schopnost, o které (zatím) nemáme šajn;
• tvrďáci často končí jako strouhanka.

A taky:

A kdybyste snad chtěli nějaké poučení, napadá mě, že:

• i když nás nikdo nechce, o naší hodnotě to nevypovídá;
• dno je opěrný bod, od kterého se dá odrazit jedině vzhůru;
• pečivo se vybrečet nemůže (rozmočilo by se), ale my lidi jo;
• všichni máme nějakou schopnost, o které (zatím) nemáme šajn;
• tvrďáci často končí jako strouhanka.

A taky:

• Prasata sežerou všechno, ale kačenám ani slepicím pečivo nesvědčí.