Jak kouzelné jadýrko spojilo, co se rozpojilo

Sani stála v ústraní, skrytá za růžovými keři, a mračila se. Damián si měl vzít ji, ne Marinu. Udělala by pro něho všechno na světě. A on to věděl. Přesto si vybral tu hloupou holku. No, možná nebyla hloupá, ale naivní určitě. Laskavá, mouše by neublížila, tak o ní lidi mluvili. Ale co, není všem dnům konec, ušklíbla se v duchu, a vydala se popřát novomanželům.

Damián se na Sani přátelsky usmál. Proč jitřit starou ránu, už se přeci musela s jeho odmítnutím smířit. Ale Marina zahlédla v Saniných očích zlomyslné zajiskření. Věděla, že tahle dívka se jen tak nevzdává. Nemýlila se.

****

Sani už nechtěla Damiána. Chtěla pomstu. Zmenší ty dva v trpaslíky, tak malé, že je zašlápne první kolemjdoucí. Promění je v kapry v rybníce z něhož vypustí vodu. Vystřelí je na Pluto, aby zmizeli z povrchu zemského. Anebo… půjde k nim do služby a vyřídí si to s nimi, jakmile přijde správná chvíle.

Hned další den ťukala na vrata statku, kam se novomanželé nastěhovali. Marinu její nabídka zaskočila, ale pak si řekla, že je nakonec lepší mít Sani na očích. Damián jen pokrčil rameny. A tak se Sani stala jakousi Marininou pravou rukou. Doprovázela ji úplně všude.

Byla s ní i ten den, kdy se vydaly sbírat léčivé byliny, Marině uklouzla noha a zřítila se ze skály rovnou do divoké bystřiny. Sani ji zachránila. Proč? Sama nevěděla, říkala si, že na pomstu je ještě čas.

****

Pak Sani nečekaně onemocněla. Měla bolesti, blouznila, tělo v jednom ohni. Lékař si nevěděl rady. Jednou ráno se dívka probudila: „Zdálo se mi o džungli. Snědla jsem ořech, který mi hodila opice z podivného stromu s červenými listy, a uzdravila jsem se.“ Jenže kde hledat takový strom? Obě ženy se podívali na Damiána. Já? Marinin manžel se zalekl tak náročného úkolu. Ale jeho žena mu večer, když byli spolu o samotě, připomněla: „Sani mi zachránila život. Dlužíme jí to.“

Damián se s povzdechem začal balit na cestu, aby za úsvitu vyrazil na opačnou stranu zeměkoule. A možná ještě dál. „Neboj se, určitě se vrátí i s ořechem. Hlavně vypij ten vývar, ať nabereš sílu,“ starala se Marina obětavě o Sani.

Už zapomněla, že pomstychtivé dívce nedůvěřovala. Vlastně si neuměla představit život bez ní. Zatímco bez Damiána… Byl to její manžel, jistě, protože rodiče je třeba poslouchat. Tohle bylo ovšem překvápko! A Sani? Nejprve zuřila, že jí nemoc překazila spřádání zničujících plánů. Jenže pak zjistila, že nenávist a žárlivost vystřídal úplně jiný pocit. Tak nečekaný, že se bála ho pojmenovat. L.Á.S.K.A. Nechtěla umřít!

****

„Je zpátky! Vrátil se!“ Marina zaslechla čeledínovo volání a přiběhla k oknu. Damián právě seskakoval z koně. Celý zdřevěnělý z dlouhé jízdy se belhal po dvoře. Vyběhla mu v ústrety. „Tady je,“ vytáhl Damián z kapsy podivně vypadající tvrdý plod s drsným povrchem. „Sani žije, ale je na tom hodně špatně. Rozlouskneme ořech raději hned,“ navrhla Marina poté, co se letmo objali.

Damián vzal do ruky louskáček, ale ten byl příliš malý. Přinesl tedy z dílny kladívko, napřáhl se a… ořech vyletěl do vzduchu, odrazil se od desky stolu a prolétl oknem ven. Marina vykřikla. Slyšela, jak Sani z vedlejší místnosti slabým hlasem volá, co se děje? Následující dvě hodiny manželé zoufale hledali zázračný ořech, po kterém jako by se slehla zem.

Na statku se nedalo dýchat. Sani pomalu umírala – láskou k Marině a vztekem na Damiána. Marina se na svého muže taky hodně zlobila. A Damián byl naštvaný sám na sebe, že zklamal. Krom toho měl utkvělý pocit, že je tam tak nějak navíc. Nakonec se rozhodl znovu odjet. Tvrdil, že vyráží pro nový ořech, ale uvnitř věděl, že se nechce vrátit na tohle podivné místo, které už podle všeho nebylo jeho domovem, k ženě, která už podle všeho nebyla jeho ženou.

****

Hospodářství pomalu pustlo. Marina seděla nepřetržitě u Saniny postele. Sani už skoro nedýchala. „Chtěla jsem tě nenávidět, ale miluju tě,“ zašeptala. „Chtěla jsem si na tebe dávat pozor, ale miluju tě,“ odpověděla stejně tiše Marina. Obě měly slzy v očích. Konečně byly tolik skrývané city venku. Marina se zvedla a s mokrým kapesníkem v ruce šla do kuchyně pro bylinkový čaj. Na chodbě zahlédla koutkem oka cosi kulatého, pod lavicí až vzadu u zdi. Klekla si a zašmátrala tam – a vytáhla ztracený ořech.

Běžela pro kladívko a praštila do tvrdé skořápky, která se rozskočila na dvě přesné poloviny. Rychle podala jadýrko Sani, která ho s námahou pokousala a spolkla. Chvíli se nedělo nic, ale pak všechno. Sani jako znovuzrozená vyskočila z postele a vykročila k Marině. Políbily se, a najednou BUM! PRÁSK!

Ozvala se obrovská rána, zablesklo se, začoudilo – a ve světnici stála místo dvou dívek jen jedna jediná. Zmateně se rozhlížela kolem. Co se to stalo? Pohledem klouzala po místnosti, až upoutal její pozornost maličký papírek vyčuhující ze skořápky od ořechu.

Stálo na něm:

Moje milá dcero,

trhá mi srdce, když si představím, čím sis musela projít. Pokud ale čteš tyhle řádky, vím, že jsi živá, zdravá – a celistvá. A to je hlavní! Samozřejmě si zasloužíš vysvětlení toho, co se stalo. Tady je.

Než jsem se provdala za tvého otce, odmítla jsem mocného mága, který se pak pomstil na tobě. Tvou duši vložil do dvou těl. Ale už není Sani ani Marina. Jsi zas jenom ty, beruško moje, a já pevně doufám, že budeš žít dlouhý a naplněný život.

Miluju tě, Sofie. Tvoje máma.

Dívka se usedavě rozplakala. Sofie? To má být ona? Měla v sobě zmatek, jaký si žádný smrtelník neumí představit. Velmi pomalu přivykala novému pocitu ze sebe sama. Cítila v nitru Marininu dobrotu i Saniny zlé myšlenky. Není černá ani bílá, je barevná jak pastelky!

Brzy zjistila, že dokáže druhému pomoct a taky mu šlápnout na kuří oko, když si o to říká. Po Damiánovi Sofie ani nevzdechla. Zato neodmítla chlapíka, který se do ní zamiloval, když si v jejím čerstvě otevřeném obchodě s ořechy koupil kilo kešu. Byl to muž, kterému se líbilo, když si hodná žena umí taky dupnout. ♥