O létajícím zámku a dvou střelených princeznách

„Ty si vezmeš tuhle a já tu druhou,“ rozhodla zlatá rybka a její neméně zlatá kamarádka přikývla: „Ujednáno.“ Jejich rybí očka se upínala k obloze, kde na načechraném mraku plul zářivě bílý zámek. Žila v něm neposedná princezna Elvíra. (O „té druhé“ bude řeč za chvíli.)

Elvíra zrovna šplhala po okapu na střechu zámku. Mezitím už přemýšlela, co podnikne odpoledne. „Tati, já se tak nudíííím,“ strčila hlavu do okna zámecké kuchyně, kde její otec v zamyšlení svačil mandarinkový dort. Zacukalo mu v oku, protože měl ze své hyperaktivní dcery tik. Bože, co když zas spadne? To bylo pořád něco. Jednou si narazila nohu při volejbale na kočičích hlavách na nádvoří. Pak se zřítila do příkopu mezi medvědy. Praštila se o mříže zámecké studny. Elvíra byla neřízená střela posetá modřinami.

„Tatí, a nemůžeme aspoň letět rychleji?“ visela na okapu a dotírala na starého muže. Marně. Král střežil klíč od velína jako oko v hlavě. Bylo mu jasné, co by se stalo, kdyby se k němu Elvíra dostala. A ono se to stejně stalo. Protože po své smrti už nemohl střežit klíče ani svou dceru.

****

Dívku přitahoval velín jak magnet. Už byla vevnitř. Přidávala plyn a oblak se zámkem zrychloval, až kroužil okolo zeměkoule jako šílený. Odstředivá síla vymrštila všechno nepřipoutané včetně Elvíry ke stropu místnosti. Vzrušením vykřikla. Konečně se něco děje! Jenže pak z té rychlosti omdlela a mrak se zámkem se zřítil na zem.

Jako zázrakem se nikomu nic nestalo. Po pravdě, ono to nebylo zázrakem, zlatá rybka zasáhla. Vyděšené služebnictvo se rozuteklo a princezna Elvíra zůstala sama. Mezi stromy prosvítaly zdi, které jí byla důvěrně známé. Vždyť je to její zámek! Ale nebyl.

Žila tu smutná princezna Adriana. (Ta druhá, co ji rybky zmínily.) Sama, maminka jí už zemřela. Dívku nonstop trápily starosti. Měla strach, aby v krámě ve vesnici, kam chodila nakupovat, nevyprodali jogurty. A aby nezmoklo prádlo na zámecké zahradě. Aby ráno vyšlo slunce a stihlo večer zapadnout. A taky aby se jí nic nestalo. Proto raději nikam nechodila.

„A co tady celé dny děláš?“ zeptala se jí Elvíra. Bez váhání prošla zámeckou branou do hlavní síně a teď si prohlížela druhou princeznu jako exotické zvíře. „Nebude ti vadit, když zůstanu, než mi postaví nový zámek, viď,“ nečekala na odpověď a odběhla na průzkum.

Adrianu neznámá princezna fascinovala. Byla tak jiná! Pořád v pohybu. Zatímco Adriana jen ustaraně posedávala, Elvíra lezla po střechách, šplhala na věže, na nádvoří si nechala dovézt kolotoč. U jídla ji museli na vlastní žádost přikurtovat, aby vůbec něco snědla. Princezny byly jako dvě strany téže mince. Ano, došlo jim, že jsou sestry. Adriana byla celá máma královna, která nechtěla pořád kdesi lítat. Otec král, který si po odluce vzal do péče Elvíru, se zas odmítal držet při zemi.

****

Hotovo. Elvířin nový zámek už dostavěný. Princezně se najednou nechtělo pryč, sestru si oblíbila. Co kdyby letěly spolu? Adriana se bála, ale váhavě souhlasila.

Zámek se odlepil od země, ale ne a ne se vznést. Byl hrozně těžký. „Musíme něco vyhodit,“ řekla Elvíra. Obětovaly pár kusů nábytku a sbírku komiksů. Nepomohlo to. Téže noci se Adrianě zdál živý sen, ve kterém jí zlatá rybka řekla: „Pusť už konečně ty svoje strachy.“

Jak ryba řekla, tak se stalo. Zámek doslova vystřelil k výšinám a Adriana zbavena tíhy najednou zatoužila užít si trochu vzrušení. Teda hodně vzrušení! Rozběhla se do velína dupnout pořádně na plyn.

„Seš blbá? Dyť se zabijeme!“ strhla Elvíra Adrianu na zem. Začaly se prát jak divoké kočky. Kousance, škrábance, štípance, tahání za vlasy, všechno bylo dovoleno. Jak náhle se do sebe pustily, tak náhle přestaly. Hlasitě oddychovaly a hleděly na sebe, co je to popadlo.

Elvíra si s překvapením uvědomila, že má strach. Nechtěla přijít o zámek ani o sestru. Už ji nebavilo být pořád potlučená, mít zlámané ruce a nohy. Adriana si s překvapením uvědomila, že se může beze strachu odvázat. Ta rvačka byla boží!

Páni, ony jsou snad vážně sestry!

****

Uběhlo pár týdnů. Zámek na oblaku plul klidně po obloze, ve správné výšce a správnou rychlostí. Elvíra a Adriana byly ve svém novém domově spokojené. Žily klidným životem, šťastné, že jsou spolu. Pravidelně navštěvovaly Adrianin zámek u lesa a rády se chodily koupat do nedalekého rybníka.

„Dohoda je dohoda. Já mám tuhle a ty tu druhou,“ rázně se ohradila zlatá rybka. „Dyť jo,“ kývla druhá. Zbýval poslední krok. Proměnit se v prince a oženit se s princeznami, které se právě slunily opodál na dece. A proč ne? I zlaté rybky mají svá přání. ♥